O společných zařízeních

Obsah

1 Úvod

Vítejte v katalogu společných zařízení pozemkových úprav. V následujícím textu najdete základní informace o společných zařízeních a o plánu společných zařízení pozemkových úprav.

Katalog je určen zejména studentům, kteří studují pozemkové úpravy a snaží se tomuto oboru porozumět. Věříme, že bude přínosný i pro odborníky na pozemkových úřadech a ve zpracovatelských, projekčních a dodavatelských firmách, kteří zde budou nalézat zdokumentovaná realizovaná společná zařízení, která navrhli a zrealizovali. Dalšími možnými uživateli katalogu budou jistě zástupci obecních samospráv, vlastníci pozemků zahrnutých do pozemkových úprav a další účastníci pozemkových úprav, kteří se setkají s navrhováním plánu společných zařízení a jeho součástí.

Cílem je zachytit postupně všechna realizovaná společná zařízení a průběžně katalog doplňovat tak, jak budou další vznikat. Vzhledem k tomu, že katalog je ve formě databáze, budou zde možnosti pro nejrůznější vyhledávání dle různých kritérií. Například podle lokality, podle kategorie a typu společných zařízení. Společná zařízení je možné rozdělit dle jejich účelu, funkce, konstrukce a vlastností do různých skupin. Podle toho z pohledu které profese nebo který odborník se na společná zařízení dívá, můžeme dojít k různým způsobům rozdělení. Dokonce různé obory používají stejné pojmy pro rozdílné věci nebo naopak stejná věc je v různých oborech nazývána jinými pojmy. Tento stav může někdy vyvolat počáteční nedorozumění, ale snahou všech zúčastněných odborníků musí být snaha o vzájemnou domluvu a porozumění ve věcné rovině, bez ohledu na rozdílnost názvosloví. Katalog společných zařízení je dalším příspěvkem do probíhající diskuse o tom, co jsou a naopak nejsou společná zařízení, jak je třídit, evidovat, ale i navrhovat.
Nahoru

2 Plán společných zařízení

Plán společných zařízení je povinnou součástí komplexních pozemkových úprav. Je to vedle obnoveného katastrálního operátu v obvodu pozemkových úprav jejich podstatný výsledek. Skládá se z textové a mapové části, zpravidla bývá doplněn o další obrazové, grafické a výpočetní přílohy. Je vyhotovován jako povinná součást pozemkových úprav od roku 1991. V některých dřívějších případech byl nazýván polyfunkční kostra nebo plán polyfunkční kostry, případně generel. Věcně se však jedná vždy o stejný obsah.

Společná zařízení jsou po ukončení pozemkových úprav převáděna většinou do vlastnictví obce. Ale mohou být převedena i do vlastnictví některého jiného vhodného subjektu. Příkladem může být Zemědělská a vodohospodářská správa, Lesy ČR, případně jiný vhodný vlastník. Vlastníkovi společného zařízení z vlastnictví vyplývá povinnost pravidelné údržby a oprav společného zařízení. V případě polních cest nebo nádrží to může být dosti nákladná akce.

Plán společných zařízení obsahuje vždy celou řadu návrhů technických, biotechnických, biologických či přírodních zařízení a opatření nebo změn druhu pozemku. Některé z nich jsou návrhy nových staveb, například polních cest, malých vodních nádrží, suchých nádrží (tzv. suchých poldrů). Další jsou spojením stavby s terénními úpravami, například sedimentační hrázky na vodním toku. Velmi častým typem společných zařízení jsou terénní úpravy spojené se zatravněním a další výsadbou keřů nebo stromů. Zde je možné jako příklad uvést příkopy, průlehy, meze, terasy, úpravy vodních toků.
Nahoru

3 Společná zařízení

Společná zařízení jsou:

  • konkrétním výsledkem pozemkových úprav
  • součástí plánu společných zařízení
  • stavby, rekonstrukce nebo modernizace staveb stávajících, změny druhu pozemku, změny ve způsobu využití pozemku, opatření k zajištění a k ochraně přírodních zdrojů, zejména půdy, vody a krajiny (§ 9 odst. 8) zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech v platném znění)

Otázkou je, zda mezi společná zařízení můžeme zařadit takové změny v krajině, které nejsou stavbou, nejsou terénní úpravou, nejsou ani zatravněním nebo zalesněním, přesto se jedná o návrh změny využití území, který má zlepšit některý ze současných nepříznivých stavů, zejména v oblasti vodní a větrné eroze, v ochraně půdy, vodních zdrojů a přírodních celků. Příkladem může být návrh na vyloučení erozně nebezpečných plodin z osevního postupu na konkrétním pozemku, nebo návrh na pásové hospodaření či na speciální protierozní osevní postup nebo na způsob obdělávání pozemku, což jsou legitimní postupy jak účinně snížit erozní smyv. Stejně tak je otázkou, zda návrh na zatravnění nebo zalesnění celého pozemku z důvodu jeho ochrany před erozí nebo z důvodu ochrany vodních zdrojů je či není společným zařízením. Tato opatření mají charakter společných zařízení, avšak závisí však hodně na odpovědnosti a disciplíně uživatele pozemku, zda bude tato doporučená opatření dodržovat. Návrhy opatření popsaných v tomto odstavci v našem katalogu nenajdete.
Nahoru

Realizace společných zařízení

Společná zařízení jsou budována neboli realizována zpravidla po zápisu pozemkových úprav do katastru nemovitostí, čili po výměně a přechodu vlastnických práv k novým pozemkům. Mezi novými pozemky jsou i ty, které jsou navrženy pro jednotlivá společná zařízení, mají vhodného vlastníka, nejčastěji obec případně nějakého jiného vhodného vlastníka a jsou připravena pro realizaci společného zařízení. V případě novostavby společného zařízení, které je obsaženo ve schváleném plánu společných zařízení, se upouští od vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a od rozhodnutí o změně využití území (§ 12 odst. 3 zákona č. 139/2002 Sb. v platném znění). Před vlastní realizací je nutné vyhotovit realizační projekt a v případě stavby požádat o stavební povolení dle stavebního zákona. Jen ve výjimečných případech je budováno některé společné zařízení ještě před zápisem pozemkových úprav do katastru nemovitostí. Takový případ vyžaduje souhlas všech vlastníků, kteří jsou dotčeni tímto společným zařízením, případně vyhotovení geometrického plánu.

Ochrana výsadeb
U všech výsadeb je velice důležitá ochrana proti okusu. Buď se aplikuje individuální ochrana sazenic ve formě různých variant tubusů, fólií nebo pletiv nebo se aplikuje plošná ochrana ve formě oplocenek, nejčastěji drátěných. Bez této ochrany je výsadba zcela zbytečná, protože polní zvěř nemá v krajině dostatek jiné potravy a velice vítá tento příspěvek do svého jídelníčku a z výsadeb mnoho nezbyde. Problémem u starších odrostků může být i vytloukání paroží u srnčí zvěře, které způsobuje poranění stromů.
Nahoru

Financování společných zařízení

Investorem společných zařízení je nejčastěji Pozemkový úřad, ale může jím být i obec, nebo kdokoliv jiný. V 90. letech minulého století byly realizace společných zařízení financovány nejčastěji ze státního rozpočtu, čili z tzv. všeobecné pokladní správy (VPS). Později, když postupně vznikaly národní dotační programy, se realizace v některých případech financovaly z těchto dotačních titulů. Například program Péče o krajinu, Program revitalizace říčních systémů, Program obnovy venkova a další. Počínaje rokem 2002, kdy Česká republika byla tzv. kandidátskou zemí na vstup do Evropské unie, se pro realizaci začaly používat finance z evropských dotačních programů, prvním byl program SAPARD. Souběžně s tím bylo utlumováno financování společných zařízení ze státního rozpočtu, v současné době se ze státního rozpočtu realizace společných zařízení nefinancují. Po vstupu do Evropské unie byl program SAPRD ukončen a k financování společných zařízení začaly být využívány standardní nástroje EU – strukturální fondy, tzv. Operační programy EU, nejprve OP Zemědělství, v současné době OP Program rozvoje venkova. Evropské dotace v současné době tvoří hlavní zdroj financování společných zařízení. V některých lokalitách se k nim přidávají zdroje Ředitelství silnic a dálnic, Pozemkového fondu ČR a tzv. Protipovodňový fond Ministerstva zemědělství. V případech, kdy jsou pozemkové úpravy vyvolány činností stavebníka, který chce v krajině realizovat rozsáhlou stavbu, zejména liniovou, se stavebník podílí poměrnou částí na financování pozemkových úprav. Příkladem je výstavba dálnic a rychlostních silnic, kdy se na financování podílí Ředitelství silnic a dálnic, dále výstavba železničních koridorů, kde je stavebníkem Správa železniční dopravní cesty. V územích, kde jsou nedokončená scelovací a nedokončená přídělová řízení jsou pozemkové úpravy spolufinancovány ze zdrojů Pozemkového fondu ČR. V posledních letech se zvýšila četnost povodňových událostí, které způsobují škody na majetku státu, krajů, obcí a soukromých vlastníků. Pro předcházení povodním a ke zmírnění škod způsobených povodněmi byl zřízen zvláštní protipovodňový fond, ze kterého jsou financována některá společná zařízení, pokud mají proipovodňovou a retenční funkci.

Přehled zdrojů financování společných zařízení

  • VPS - všeobecná pokladní správa (státní rozpočet)
  • EU Mze - Program SAPARD, OP Zemědělství, Program rozvoje venkova
  • EU ost. - Další evropské programy a fondy (PHARE, OP Infrastruktura, OP Životní prostředí)
  • ŘSD - Ředitelství silnic a dálnic
  • PF ČR - Pozemkový fond ČR
  • PPO - Protipovodňový fond - financování na základě Usnesení vlády ČR č. 1304 ze dne 15.11.2006
  • Ost. - Další národní programy a zdroje, zejména Ministerstva životního prostředí (AOPK), Ministerstva zemědělství, spoluúčast obcí, Správa železniční dopravní cesty apod.

Nahoru

Polyfunkčnost společných zařízení

Téměř žádné společné zařízení nemá jen jednu výlučnou funkci. Naopak jedním ze základních požadavků na jejich navrhování je, aby společné zařízení mělo polyfunkční charakter. Aby k základní funkci byla navržena nějaká další doplňková nebo doprovodná funkce. To je zajištěno vhodným návrhem společného zařízení, jeho umístěním do krajiny ve vztahu k reliéfu, ke stávající zeleni, vodním plochám a dalším krajinným prvkům, ale zejména tím, že společná zařízení jsou sdružována nebo spojována nebo přimknuta navzájem k sobě. Samozřejmě pouze tehdy, pokud jsou k tomu důvody, ne jenom mechanicky.

V katalogu je tato vlastnost společných zařízení podchycena dvěma způsoby.

  • Kromě základní kategorie může být ke společnému zařízení přiřazena i další, tzv. vedlejší kategorie. Dokonce lze jedno společné zařízení zařadit do všech 4 základních kategorií, pokud plní všechny tyto 4 základní funkce v krajině.
  • Druhým způsobem jak vyjádřit polyfunkčnost je možnost přiřadit k základnímu společnému zařízení tzv. doprovodné zařízení, které tvoří tu další funkci nebo rozvíjí funkci základní.

Nahoru

4 Rozdělení společných zařízení

V katalogu jsou společná zařízení rozdělena celkem do 4 kategorií. V rámci každé kategorie je rozlišováno několik typů společných zařízení. Tento postup je v souladu s ustanovením zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech v platném znění. Na rozdíl od zákona jsou v katalogu použity mírně rozdílné názvy kategorií. Je to dáno požadavkem na omezenou délku výrazů a zároveň jejich výstižnost.

Kategorie a typy společných zařízení:

U většiny typů společných zařízení ve všech kategoriích se mohou vyskytovat další doprovodná zařízení, která posilují jejich základní funkci nebo doplňují nějakou další funkci a tím se stává společné zařízení polyfunkčním. Kombinace typů a doprovodných zařízení jsou uvedena u jednotlivých typů společných zařízení.

Doprovodná zařízení:

5 Kategorie zpřístupnění

Do této skupiny patří polní cesty a objekty a zařízení spojená s polními cestami. Navrhování polních cest se řídí ČSN 73 6109 Projektování polních cest. Každá polní cesta je navržena s konkrétním povrchem (krytem). Dle návrhových parametrů jsou polní cesty rozděleny do tří skupin a zároveň jsou v kategorii zpřístupnění tři typy společných zařízení:

Ke zpřístupnění pozemků jsou navrhovány nové polní cesty. Každá polní cesta je tvořena pozemkem, na kterém se nachází, u doplňkových polních cest to pozemkem i končí. U hlavních a vedlejších polních cest je na pozemku umístěna také stavba tělesa polní cesty, která se skládá z několika konstrukčních vrstev dle návrhu vozovky. Nutnou podmínkou pro dlouhou životnost polní cesty je dobré odvodnění zemní pláně a tělesa cesty. Jakmile do konstrukce začne vnikat voda, tak je to konec polní cesty, protože podmáčené a nasáklé úseky ztrácejí potřebnou únosnost a v zimě jsou navíc poškozovány mrazem. Konstrukce se naruší, cesta se poškodí a situace si vyžádá opravu nebo dokonce rekonstrukci.

Z tohoto důvodu se niveleta polní cesty umísťuje mírně nad úroveň terénu, ale vždy s ohledem na hladinu spodní vody tak, aby spodní voda cestu neohrožovala. Obecně platí, že polní cesta kopíruje terén, nenavrhují se žádné velké výkopy nebo násypy, norma říká navrhnout niveletu 20-30 cm nad terén.

Pro správný návrh polní cesty je nutné podrobné geodetické polohopisné a výškopisné zaměření území.

Polní cesty umožňují a zajišťují přístup na všechny vlastnické pozemky. Zde je nutno si uvědomit, že v krajině vidíme v drtivé většině nikoliv vlastnické pozemky, ale pozemky uživatelské, bloky orné půdy, bloky trvalých travních porostů a další druhy pozemků. Pro přístup na uživatelské pozemky v zásadě stačí stávající cestní síť, ačkoliv mnohdy je v rozporu s majetkoprávními vztahy, cesty nemají potřebné parametry, jsou buď zcela bez konstrukce nebo mají konstrukci nevyhovující, postrádají doprovodné příkopy a zeleň a neplné všechny potřebné funkce. Přístup na vlastnické pozemky je však v mnoha případech zcela nemožný, mnoho vlastnických pozemků je uzavřeno uvnitř rozsáhlých bloků orné půdy bez možnosti legálního přístupu.

Vlastnické pozemky byly v naší krajině vidět naposledy v 50. letech 20. století. V té době byly sloučeny do větších celků, jejich přirozené hranice v podobě mezí a cest byly rozorány, zrušeny a zničeny. Tato rozsáhlá změna se promítla i do katastrálních map a dodnes jsou na polovině území katastrální mapy, kde jsou zobrazeny tzv. evidenční parcely bez vlastníka. Nejčastěji se jedná o rozsáhlé pozemky orné půdy, travních porostů nebo lesní pozemky. Vlastníky je nutné hledat v těchto místech v další mapě zjednodušené evidence. Nutno poznamenat, že v katastrálních územích, kde je již dokončena buď digitální katastrální mapa – DKM nebo katastrální mapa digitalizovaná – KMD, odpadá nutnost zjednodušené evidence, protože v těchto digitálních vektorových katastrálních mapách jsou všechny parcely vlastnické.
Nahoru

Typy společných zařízení v kategorii zpřístupnění

Hlavní polní cesta - ukázky realizací v katalogu: Bavorovice (České Budějovice), Bučina (Ústí nad Orlicí), Hracholusky u Prachatic(Prachatice)
Spojuje pozemky se sídlem hospodáře, spojuje dvě sousední obce, spojuje místa výkupu nebo skladování plodin, objekty živočišné výroby. V celém průběhu má stejný charakter a stejné návrhové parametry. Vždy se navrhuje jako zpevněná, s krytem asfaltovým nebo s prolévaným štěrkem, výjimečně s krytem štěrkovým. Napojení je možné na místní komunikace v intravilánu, na lesní cesty, na sinice III. třídy, výjimečně na silnice II. třídy. Navrhují se buď jednopruhové nebo dvoupruhové. Pro obousměrný provoz na jednopruhové cestě se navrhují výhybny. To jsou úseky s rozšířením o 2 až 3 metry, které umožňují vyhnutí protijedoucích vozidel. Doporučovaná šířka hlavní polní cesty je 4,5 m včetně krajnic, návrhová rychlost 30 km/h. Součástí návrhu je celá řada doprovodných zařízení.

Vedlejší polní cesta - ukázky realizací v katalogu: Bořice u Hrochova Týnce (Chrudim), Starý Hrozňatov (Cheb), Hořany u Kutné Hory (Kutná Hora)
Vedlejší polní cesty spojují sídlo hospodáře s pozemky, napojují se na hlavní polní cesty, výjimečně na silnice III. třídy. V ucelených úsecích mohou mít různý povrch, zpevnění je možné jen v úsecích s nižší únosností podloží nebo s vyšší hladinou spodní vody. Povrch je navrhován asfaltobetonový, prolévaný štěrk, štěrkový, je možný i povrch ze stabilizovaných zemin nebo kolejový. Výhybny se navrhují jen výjimečně, cesty jsou vždy jednopruhové, mohou být slepé. Doporučená šířka je 4,0 m včetně krajnic 0,25 m, návrhová rychlost 30 km/h. Návrh obsahuje i další doprovodná zařízení.

Doplňková polní cesta
Doplňková cesta má sezónní charakter, má zatravněný nebo zemní povrch, většinou nemá žádné doprovodné zařízení, zpřístupňuje pozemky jednoho vlastníka, je napojena na hlavní a vedlejší polní cesty.
Nahoru

Povrch (kryt) polní cesty

Každá polní cesta má nějaký povrch neboli kryt. Užívání a vnímání polní cesty je do značné míry ovlivněno druhem povrchu. Jeho materiálem, strukturou, barvou, zapojením do krajiny. V katalogu se rozlišují následující povrchy (kryty) polních cest:

Asfaltový a asfaltobetonový povrch polních cest - ukázky realizací v katalogu: Darkovice (Opava), Mradice (Louny), Radčice u Vodňan (Strakonice)
Z hlediska vlastníků, správců a většiny uživatelů je nejvíce kladně hodnocen povrch asfaltový nebo asfaltobetonový. Naopak kriticky posuzují tento povrch ekologové a někteří další odborníci, kteří v něm vidí překážku pro některé živočišné druhy a vnímají asfaltové pruhy v krajině negativně. Důvodem je jeho hladký povrch, který jednak umožňuje plynulou jízdu a také má určitou samočistící schopnost, kdy případné znečištění se při srážkách samo rozpustí a s vodou postupně odteče mimo vozovku. Další kladnou vlastností těchto dvou povrchů je jejich trvanlivost. Asfaltobetonové polní cesty vybudované před 15 lety jsou stále ve velmi dobrém stavu a vyžadují minimální opravy. Dá se očekávat, že budou funkční dalších minimálně 10-15 let. I přes vyšší pořizovací náklady jsou celkové náklady na vybudování a údržbu v horizontu 15 let příznivé. Tento povrch se navrhuje zejména u hlavních polních cest, je možný i u cest vedlejších.

Kolejový povrch polních cest neboli kolejová úprava polní cesty
Kolejové polní cesty častěji nalezneme mimo území naší republiky, ale v několika případech se vyskytují i u nás. Z hlediska zapojení do krajiny jsou hodnoceny velmi dobře, z hlediska uživatelů jsou přijímány také dobře. Navrhují se jen u vedlejších cest, na cesty hlavní a doplňkové se nenavrhují. Podmínkou dobré funkčnosti je správná technologie stavby. Malá rozšířenost kolejových polních cest v Česku je způsobena nedostatkem nebo dokonce dočasnou neexistencí dodavatelů vhodných panelových prefabrikátů. Tím, že nejsou tak intenzivně využívány díky svému umístění na cestách vedlejších, kde je menší provoz, je jejich životnost a stav velmi dobrý.

Prolévaný štěrk - povrch polních cest - ukázky realizací v katalogu: Horní Rybníky (Náchod), Malá Šitboř (Cheb), Hracholusky u Prachatic(Prachatice)
Druhým nejčastěji navrhovaným krytem polních cest je prolévaný štěrk neboli penetrační makadam, který patří do skupiny prolévaných vrstev. Navrhuje se zpravidla u cest hlavních, může být navržen i u cest vedlejších. Technologie výstavby je levnější, stav takové cesty se však rychleji zhoršuje a po zhruba 5 letech vyžaduje rekonstrukci. V povrchu se objevují větší či menší výmoly a výdroly, cesta není tak odolná znečištění jako asfaltobetonový povrch. Z hlediska uživatelů je vnímána dobře, ale s výhradou od jejích vlastníků a správců k její kratší životnosti, která si vynucuje častější opravy nebo dokonce rekonstrukce. Z hlediska přírody a vlivu tohoto povrchu nejsou velké rozdíly oproti povrchu asfaltobetonovému.

Štěrkový povrch polních cest - ukázky realizací v katalogu: Lužec nad Vltavou (Mělník), Krapice (Cheb), Hracholusky u Prachatic (Prachatice)
Štěrkové polní cesty neboli polní cesty se štěrkovým povrchem se navrhují zpravidla jako vedlejší, u hlavních by to byla dosti výjimečná situace. Jejich zapojení do krajiny je dobré, jsou navrhovány do území s nižší intenzitou dopravy, takže neutrpí tolik zásahů od provozu, který by je příliš namáhal nebo poškozoval.

Zatravněný povrch polních cest
Zatravněné polní cesty jsou navrhovány pouze jako doplňkové, často jako sezónní cesty, které se využívají pouze v době sezónních prací nebo spojují pozemky jednoho vlastníka. Jejich celoroční využívání je zpravidla nemožné.

Zemní povrch polních cest
U vedlejších nebo doplňkových polních cest je možné navrhovat kryt ze stabilizovaných zemin. Předpokladem je dostatečná únosnost zeminy a adekvátní nízká hustota provozu.
Nahoru

6 Kategorie protierozní

Eroze půdy je závažným problémem nejenom v České republice. Vodní erozí je ohroženo více než 50% půdy, větrnou erozí více než 20%. Přirozená obnova půdy je asi 10krát pomalejší než přípustné hodnoty eroze a ještě vícekrát pomalejší než hodnoty skutečných erozních smyvů z pozemků. Přitom bez půdy a jejího využívání si lze jen těžko představit současný a budoucí život. Proto je nutné půdu před erozí chránit a hodnoty erozního smyvu udržovat na přiměřeně nízkých hodnotách. Z tohoto důvodu se navrhují a budují nejrůznější protierozní opatření. Ta jsou rozdělena podle svého charakteru do několika skupin, nejčastěji na

  • organizační,
  • agrotechnická a
  • biotechnická.
Jak již bylo uvedeno v úvodu, některá opatření nemají charakter společných zařízení a proto o nich zde nebude dále pojednáno. Týká se to všech agrotechnických opatření a většiny organizačních. Další popis se bude věnovat zejména opatřením biotechnickým a několika organizačním. Speciálním organizačním protierozním opatřením je ochranné zatravnění nebo zalesnění. Je možné jej navrhnout na celý pozemek nebo na jeho část. V podstatě se nejedná o společné zařízení v pravém slova smyslu, je to změna ve způsobu využívání pozemku vyjádřená změnou druhu pozemku a realizovaná založením travního porostu nebo vysázením stromů na pozemek.

Biotechnická protierozní opatření je možné rozdělit do tří skupin na záchytná, svodná a koncová. Navrhují se následující typy společných zařízení:

Záchytná zařízení přerušují povrchový odtok tím, že rozdělí svah na dvě či více částí. K záchytným opatřením se řadí hrázky (někdy nazývané jako meze), záchytné příkopy, záchytné a zasakovací průlehy, terasy, zasakovací pásy. Stékající vodu zachytí a vsáknou, v některých případech přebývající vodu odvedou díky svému podélnému sklonu do navazujících svodných zařízení. Záchytná zařízení jsou tedy orientována přibližně ve směru vrstevnic, kolmo na spád.
Svodná zařízení jsou orientována přibližně ve směru spádu, kolmo na vrstevnice a odvádějí vodu ze svahu dolů. Jsou na ně napojena záchytná zařízení z předchozí skupiny. V dolních částech povodí jsou zaústěna do koncových zařízení, do vodotečí, do vodních nádrží nebo do suchých nádrží (poldrů).
Nahoru

Typy společných zařízení v kategorii protierozní

Hrázka (mez)
Protierozní hrázka neboli mez patří mezi záchytná protierozní opatření, je orientována ve směru vrstevnic. Jejím účelem je přerušení povrchového odtoku a snížení sklonu pozemku. Mez vzniká postupným přioráváním, případně snosem kamene, dosahuje výšky 1 až 2 m, bývá zpevněna travním porostem, případně další keřovou a stromovou vegetací. Z důvodů zvýšení účinnosti bývá doplněna zasakovacím travním pásem nad mezí, který má zachytit splaveniny. Dalším doplňujícím prvkem bývá příkop nebo průleh umístěný pod mezí nebo nad mezí. Ten odvádí případnou zachycenou vodu. Podmínkou ovšem je vhodný podélný sklon příkopu nebo průlehu.

Příkop svodný - ukázky realizací v katalogu: Bolešiny (Klatovy), Radčice u Vodňan (Strakonice), 204
Příkop svodný odvádí vodu ze záchytných prvků do recipientu. Maximální sklon příkopu je 10%. Bývá navrhován samostatně nebo jako součást zatravněné údolnice a jako doprovodný prvek u polních cest.
Příkop je součástí hydrografické sítě v území a vždy musí být napojen na další navazující prvky. Je navrhován buď samostatně nebo jako doprovodný prvek u polních cest, u mezí nebo jako doplněk zatravněné údolnice. Profil příkopu je buď trojúhelníkový nebo lichoběžníkový, zpravidla bývá zatravněný, může být doplněn další vegetací ve formě keřů nebo stromů, spíše výjimečně a v případě větších podélných sklonů může být s opevněním dna nebo boků. Hloubka příkopu je od 0,5 do 1,5 m, výjimečně až 2 m. Šířka příkopu je dle profilu, sklonu boků (1:1 nebo 1:1,5) a hloubky 1 až 5 m. Přejezd přes příkop je nutné řešit ve formě propustku nebo jako místo, kde je příkop vydlážděný a má širší a mělčí profil.

Příkop záchytný - ukázky realizací v katalogu: 203, Radčice u Vodňan (Strakonice), 202
Příkop záchytný je orientován přibližně ve směru vrstevnic s malým podélným sklonem. Jeho účelem je zachytávat přitékající vodu a splaveniny z výše položených částí pozemku, rozděluje svah na části s maximálně přípustnou délkou. Z důvodu malých sklonů je zde riziko zanášení, které vyvolává následnou potřebu čištění. Bývá navrhován samostatně nebo jako doprovodný prvek u mezí a zasakovacích pásů.
Příkop je součástí hydrografické sítě v území a vždy musí být napojen na další navazující prvky. Je navrhován buď samostatně nebo jako doprovodný prvek u polních cest, u mezí nebo jako doplněk zatravněné údolnice. Profil příkopu je buď trojúhelníkový nebo lichoběžníkový, zpravidla bývá zatravněný, může být doplněn další vegetací ve formě keřů nebo stromů, spíše výjimečně a v případě větších podélných sklonů může být s opevněním dna nebo boků. Hloubka příkopu je od 0,5 do 1,5 m, výjimečně až 2 m. Šířka příkopu je dle profilu, sklonu boků (1:1 nebo 1:1,5) a hloubky 1 až 5 m. Přejezd přes příkop je nutné řešit ve formě propustku nebo jako místo, kde je příkop vydlážděný a má širší a mělčí profil.

Průleh svodný
Svodný průleh je orientován ve směru spádu, je navrhován vždy zatravněný a musí být zaústěn do navazujícího recipientu. Někdy se jedná spíše o zatravněnou údolnici nebo zatravněnou dráhu soustředěného odtoku.
Průleh je mělký, široký příkop, může být navržen jako obdělávatelný, ale častěji jako zatravněný, s doprovodnou vegetací. Profil průlehu se navrhuje jako parabolický, lichoběžníkový nebo trojúhelníkový, sklony boků jsou v rozmezí od 1:5 do 1:10. Hloubka průlehů je od 0,5 do 1,5 m, šířka je od 10 do 30 m.

Průleh zasakovací
Zasakovací nebo záchytný průleh je orientován rovnoběžně s vrstevnicemi, zachytává povrchový odtok a splaveniny. Záchytný průleh může být umístěn ve svahu i na úpatí svahu. Na svahu může být navržena soustava průlehů, jejich vzdálenost musí být menší než je maximální přípustná délka svahu. Může být navržen bez odtoku, potom se všechna zachycená voda vsákne a je možné průleh nazvat průleh zasakovací. To je možné pouze v dobrých půdně infiltračních podmínkách. Množství zachycené vody lze zvýšit doplněním malé hrázky pod průlehem. V ostatních případech se vsákne pouze část zachycené vody a přebývající voda musí být odvedena mimo pozemek. V takém případě musí mít průleh alespoň minimální podélný sklon a musí být zaústěn do navazujících svodných zařízení jako jsou svodné příkopy, svodné průlehy nebo zatravněné údolnice. Bývá navrhován buď samostatně nebo jako doplněk mezí a zasakovacích pásů.
Průleh je mělký, široký příkop, může být navržen jako obdělávatelný, ale častěji jako zatravněný, s doprovodnou vegetací. Profil průlehu se navrhuje jako parabolický, lichoběžníkový nebo trojúhelníkový, sklony boků jsou v rozmezí od 1:5 do 1:10. Hloubka průlehů je od 0,5 do 1,5 m, šířka je od 10 do 30 m.

Suchá nádrž (poldr) - ukázky realizací v katalogu: 206, 183, 122
Suchá nádrž je koncové protierozní zařízení, které zachycuje a shromažďuje vodu ze všech svodných prvků. V suché nádrži se také usazuje většina erodované půdy. Poskytuje ochranu převážně intravilánu nebo technické infrastruktuře v území. V období beze srážek je nádrž buď zcela suchá nebo částečně suchá, může obsahovat mokřad. V období přívalové srážky se celý retenční prostor postupně naplňuje a současně probíhá odtok vypouštěcím zařízením, ale jen v takovém množství, které je pro navazující úsek toku z hlediska jeho kapacity únosné. Po ukončení srážky se naplněný retenční prostor postupně vyprazdňuje. Pro případ srážky a přítoku do nádrže, který překročí stanovenou kapacitu, je hráz nádrže vybavena bezpečnostním přelivem pro převedení nadměrného množství vody. Hráze se navrhují zpravidla zemní, zátopy bez stále hladiny jsou využívány jako travní porosty.

Terasa
Terasy jsou velmi výrazným zásahem do krajiny, které zcela mění uspořádání reliéfu. Terasy mění strmé svahy na soustavu několika ploch s malým sklonem, mezi kterými jsou buď zemní nebo opevněné stupně s výškou i několika metrů. Jednotlivé plošiny mohou být dle sklonu původního svahu úzké pro svažitější území nebo široké pro méně svažité svahy. Terasy je možné vytvářet pouze na hlubokých půdách, jejich budování je finančně velmi náročné a proto se vyplatí pouze pro pěstování ekonomicky výhodných plodin. Na terasy jsou umisťovány vinice a sady. Terasy jsou spíše protierozním opatřením, ale uplatní se i mezi vodohospodářskými a protipovodňovými zařízeními.

Větrolam - ochranný lesní pás - ukázky realizací v katalogu: 100
Větrolam je pás vegetace, který snižuje rychlost větru pod kritickou mez a tím snižuje riziko větrné eroze na pozemku. Větrnou erozí je ohroženo přibližně 20% zemědělské půdy v ČR. Nejvíce ohrožené jsou půdy lehké, tj. písčité, hlinitopísčité a písčitohlinité. K oblastem nejvíce ohroženým větrnou erozí patří jižní Morava. Kritické rychlosti větru u suchých písčitých půd nastávají již od rychlosti 3 m/s, udržování vlhkosti půdy a vhodný vegetační pokryv je účinnou obranou před větrnou erozí. Z hlediska prostupnosti se větrolamy dělí na prodouvavé, poloprodouvavé a neprodouvavé. Nejúčinnější jsou větrolamy poloprodouvavé, jejich šířka je asi 8 až 10 m, tvoří je 2 až 3 řady stromů doplněné keřovým patrem. Biokoridory mají charakter nepropustných větrolamů. Aleje se chovají jako propustné větrolamy, u kterých v kmenové části vznikají turbulence se zvýšenou rychlostí větru. Účinek větrolamu se projevuje v šířce přibližně 10násobku výšky větrolamu před a v šířce přibližně 20násobku výšky větrolamu za větrolamem z hlediska směru větru. Nové větrolamy se navrhují s ohledem na převládající směr větru v území, maximální účinnost nastává při kolmé orientaci. Z hlediska skladby dřevin se vysazují startovací rychle rostoucí dřeviny, které v krátké době nastartují účinnost větrolamu. Tyto dřeviny jsou postupně z větrolamu odstraňovány tak, jak dorůstají cílové spíše pomaleji rostoucí dřeviny. Větrolam plní i funkci interakčního prvku, může být navrhován souběžně s polní cestou.

Zalesnění
Zalesněná by měla být většina svahů se sklonem nad 30% (odpovídá přibližně 17°) a další půda nevhodná pro zemědělské využití (strže, balvanitá půda).

Zasakovací pás
Zasakovací pás se navrhuje ve svahu jako travní, křovinný nebo lesní pás ve směru vrstevnic. Má umožnit zpomalení povrchového odtoku, usazení odnášených sedimentů, vsak vody a tím převedení povrchového odtoku na podpovrchový. Funkce je závislá na půdních vlastnostech, množství přitékající vody, šířce zasakovacího pásu (minimálně okolo 15-20 m), stavu vegetace a sklonu svahu. Ke zvýšení účinnosti se navrhuje ve spojitosti se souběžnou mezí, příkopem nebo průlehem.
Zasakovací pásy je možné navrhovat také jako souběžné travní pásy podél vodotečí tak, aby pozemky orné půdy nekončily prakticky na břehové hraně. Jejich šířka by měla být minimálně 2-5 m, lépe okolo 15-20 m. Je možné říci, že čím větší šířka, tím větší účinnost, zastavení povrchového odtoku, zachycení sedimentů, hnojiv, postřiků a dalších chemických látek aplikovaných na orné půdě. Tím je chráněn vodní tok a navazující vodní plochy před zanášením, před eutrofizací a nebo dokonce před kontaminací.

Zatravněná údolnice
Údolnice k sobě přitahuje všechny dráhy povrchového odtoku z pozemku a přirozeně se zde tvoří dráha soustředěného odtoku. Je-li jeho rychlost nebo intenzita vyšší, dochází k tvorbě stružek, rýh nebo dokonce strží. Proto jsou údolnice navrhovány k zatravnění, neboť dobře zapojený travní porost dobře odolává i zvýšeným soustředěným odtokům. Zatravnění se navrhuje tak, aby pokrylo celou šířku údolnice, kde se bude vyskytovat dráha soustředěného odtoku. Na okrajích zatravnění je možné doplnit výsadbu křovin nebo dřevin, které zatravněnou údolnici ochrání před přioráváním při obdělávaní sousedících pozemků orné půdy. V případě větších sklonů je možné do středu zatravnění navrhnout příkop s opevněním.

Zatravnění
Plošné zatravnění je vhodné u svahů se sklonem nad 21% (odpovídá přibližně 12°), u mělkých půd na svazích v rozmezí 10-20%, v nadmořské výšce nad 850 m n.m. Pásové zatravnění je vhodné jako doprovodné pásy u vodních toků, mezí, příkopů a průlehů, uplatňuje se typicky jako zatravněné údolnice v drahách soustředěného odtoku.
Nahoru

7 Kategorie vodohospodářské/protipovodňové

Vodohospodářská a protipovodňová společná zařízení mají mnoho společných charakteristik a funkcí jako zařízení protierozní. I jejich účel je často podobný. Východiskem pro jejich navrhování není prioritně ochrana půdy před erozí, ale zvýšení retence území, ochrana intravilánu, technické infrastruktury, pozemků, vodních nádrží a dalších krajinných prvků před povodněmi. V této kategorii se navrhují následující typy společných zařízení:

Navrhují se v závislosti na hydrotechnických výpočtech s ohledem na návrhový průtok Q1 – Q100. Hodnota návrhového průtoku závisí na hodnotě území, které má být daným prvkem chráněno. V extravilánu se používá návrhový průtok Q1 – Q5, výjimečně Q20, intravilán je chráněn před průtokem Q50 – Q100.

Vodohospodářská opatření v pozemkových úpravách mají napomáhat zejména ke zvýšení retenčních schopností krajiny – ke schopnosti krajiny zadržovat vodu a zpomalovat tak její odtok. Tato krajinná funkce přispívá k vyrovnanějšímu hydrologickému cyklu (menší výskyt extrémních stavů - povodně a extrémní sucha) a menšímu odplavování živin. V minulých desetiletích byla retenční schopnost krajiny snížena některými negativními úpravami krajiny, napřimováním vodních toků, odvodňováním zemědělských půd, vysušováním mokřadů, snižováním rozlohy lesů a rozptýlené zeleně, plošnou výstavbou komunikací, sídlišť, komunikací apod.

Rychlému odtoku vody z krajiny brání a ke zvýšení její retenční schopnosti napomáhá vhodná vegetace (především lesy, zaplavené nivy a mokřady zadržují velké množství vody a brání tak jejímu rychlému odtoku a odplavování živin), kvalitní neutužená půda s vysokým podílem humusu a s velkou sorpční schopností, meandrující toky s možností rozlití do okolí (napřímené toky ve zpevněných zahloubených korytech zrychlují odtok a odplavení živin), malé vodní nádrže a rybníky, drobné akumulační prostory (příkopy, tůňky, pařezy) atd.
Nahoru

Typy společných zařízení v kategorii vodohospodářské/protipovodňové

Hrázka (mez)
Protierozní hrázka neboli mez patří mezi záchytná protierozní opatření, je orientována ve směru vrstevnic. Jejím účelem je přerušení povrchového odtoku a snížení sklonu pozemku. Mez vzniká postupným přioráváním, případně snosem kamene, dosahuje výšky 1 až 2 m, bývá zpevněna travním porostem, případně další keřovou a stromovou vegetací. Z důvodů zvýšení účinnosti bývá doplněna zasakovacím travním pásem nad mezí, který má zachytit splaveniny. Dalším doplňujícím prvkem bývá příkop nebo průleh umístěný pod mezí nebo nad mezí. Ten odvádí případnou zachycenou vodu. Podmínkou ovšem je vhodný podélný sklon příkopu nebo průlehu.

Malá vodní nádrž (rybník) - ukázky realizací v katalogu: 74, 92, 120
Malá vodní nádrž (MVN) neboli rybník je dle ČSN 75 2410 každá nádrž, jejíž hloubka je maximálně 9 m a zadržený objem vody je menší než 2 mil. m3. Její účel může být různý, například rybochovný, rekreační, zavlažovací, průmyslový, požární, čistící, okrasný, vodohospodářský, většinou je kombinovaný. Každá MVN musí být vybavena výpustním zařízením a bezpečnostním přelivem. Nádrž má stálou hladinu nadržení a určitý retenční prostor (rozdíl mezi normální a maximální hladinou), který je nad stálou hladinou nadržení a je omezen horní hranu bezpečnostního přelivu. Nejčastěji se MVN vyskytují ve spojitosti s vodním tokem. Z hlediska uspořádání nádrže a vodního toku se nádrže dělí na průtočné, obtokové a boční. Nádrže umístěné mimo vodní tok napájené pouze ze srážek se nazývají nebeské.

Mokřad
Mokřad je plocha s nízkým ale stálým zaplavením povrchovou nebo spodní vodou. Poskytuje prostor pro mnoho druhů mokřadních rostlin a živočichů. Mělkého zaplavení je možné dosáhnout hloubením nebo vzdouváním, případně kombinací obojího. Pro zřízení mokřadu jsou vhodné některé staré zabahněné rybníky, navrhují se v blízkosti vodních nádrží nebo tvoří jejich část.

Odvodnění - meliorace
Odvodnění zamokřených pozemků systémem otevřených kanálů nebo soustavou podzemních drénů nebo kombinací obou. V současné době se jedná spíše o údržbu a případnou rekonstrukci stávajících odvodňovacích soustav a o navázání na nová vodohospodářská zařízení.

Ochranná hráz
Ochranná hráz tvoří ochranu intravilánu před povodněmi. Jsou navrhovány podél vodních toků nebo na okraji intravilánu.

Příkop svodný - ukázky realizací v katalogu: 95, 202, 203
Příkop svodný odvádí vodu ze záchytných prvků do recipientu. Maximální sklon příkopu je 10%. Bývá navrhován samostatně nebo jako součást zatravněné údolnice a jako doprovodný prvek u polních cest.
Příkop je součástí hydrografické sítě v území a vždy musí být napojen na další navazující prvky. Je navrhován buď samostatně nebo jako doprovodný prvek u polních cest, u mezí nebo jako doplněk zatravněné údolnice. Profil příkopu je buď trojúhelníkový nebo lichoběžníkový, zpravidla bývá zatravněný, může být doplněn další vegetací ve formě keřů nebo stromů, spíše výjimečně a v případě větších podélných sklonů může být s opevněním dna nebo boků. Hloubka příkopu je od 0,5 do 1,5 m, výjimečně až 2 m. Šířka příkopu je dle profilu, sklonu boků (1:1 nebo 1:1,5) a hloubky 1 až 5 m. Přejezd přes příkop je nutné řešit ve formě propustku nebo jako místo, kde je příkop vydlážděný a má širší a mělčí profil.

Příkop záchytný - ukázky realizací v katalogu: 202, 203, 204
Příkop záchytný je orientován přibližně ve směru vrstevnic s malým podélným sklonem. Jeho účelem je zachytávat přitékající vodu a splaveniny z výše položených částí pozemku, rozděluje svah na části s maximálně přípustnou délkou. Z důvodu malých sklonů je zde riziko zanášení, které vyvolává následnou potřebu čištění. Bývá navrhován samostatně nebo jako doprovodný prvek u mezí a zasakovacích pásů.
Příkop je součástí hydrografické sítě v území a vždy musí být napojen na další navazující prvky. Je navrhován buď samostatně nebo jako doprovodný prvek u polních cest, u mezí nebo jako doplněk zatravněné údolnice. Profil příkopu je buď trojúhelníkový nebo lichoběžníkový, zpravidla bývá zatravněný, může být doplněn další vegetací ve formě keřů nebo stromů, spíše výjimečně a v případě větších podélných sklonů může být s opevněním dna nebo boků. Hloubka příkopu je od 0,5 do 1,5 m, výjimečně až 2 m. Šířka příkopu je dle profilu, sklonu boků (1:1 nebo 1:1,5) a hloubky 1 až 5 m. Přejezd přes příkop je nutné řešit ve formě propustku nebo jako místo, kde je příkop vydlážděný a má širší a mělčí profil.

Průleh svodný
Svodný průleh je orientován ve směru spádu, je navrhován vždy zatravněný a musí být zaústěn do navazujícího recipientu. Někdy se jedná spíše o zatravněnou údolnici nebo zatravněnou dráhu soustředěného odtoku.
Průleh je mělký, široký příkop, může být navržen jako obdělávatelný, ale častěji jako zatravněný, s doprovodnou vegetací. Profil průlehu se navrhuje jako parabolický, lichoběžníkový nebo trojúhelníkový, sklony boků jsou v rozmezí od 1:5 do 1:10. Hloubka průlehů je od 0,5 do 1,5 m, šířka je od 10 do 30 m.

Průleh zasakovací
Zasakovací nebo záchytný průleh je orientován rovnoběžně s vrstevnicemi, zachytává povrchový odtok a splaveniny. Záchytný průleh může být umístěn ve svahu i na úpatí svahu. Na svahu může být navržena soustava průlehů, jejich vzdálenost musí být menší než je maximální přípustná délka svahu. Může být navržen bez odtoku, potom se všechna zachycená voda vsákne a je možné průleh nazvat průleh zasakovací. To je možné pouze v dobrých půdně infiltračních podmínkách. Množství zachycené vody lze zvýšit doplněním malé hrázky pod průlehem. V ostatních případech se vsákne pouze část zachycené vody a přebývající voda musí být odvedena mimo pozemek. V takém případě musí mít průleh alespoň minimální podélný sklon a musí být zaústěn do navazujících svodných zařízení jako jsou svodné příkopy, svodné průlehy nebo zatravněné údolnice. Bývá navrhován buď samostatně nebo jako doplněk mezí a zasakovacích pásů.
Průleh je mělký, široký příkop, může být navržen jako obdělávatelný, ale častěji jako zatravněný, s doprovodnou vegetací. Profil průlehu se navrhuje jako parabolický, lichoběžníkový nebo trojúhelníkový, sklony boků jsou v rozmezí od 1:5 do 1:10. Hloubka průlehů je od 0,5 do 1,5 m, šířka je od 10 do 30 m.

Suchá nádrž (poldr) - ukázky realizací v katalogu: 105, 121, 201
Suchá nádrž je protipovodňové zařízení na vodním toku, které transformuje povodňovou vlnu do delšího časového úseku a snižuje kulminační průtok v navazující části povodí. Poskytuje ochranu převážně intravilánu nebo technické infrastruktuře v území. V období beze srážek je nádrž buď zcela suchá nebo částečně suchá, může obsahovat mokřad. V období přívalové srážky se celý retenční prostor postupně naplňuje a současně probíhá odtok vypouštěcím zařízením, ale jen v takovém množství, které je pro navazující úsek toku z hlediska jeho kapacity únosné. Po ukončení srážky se naplněný retenční prostor postupně vyprazdňuje. Pro případ srážky a přítoku do nádrže, který překročí stanovenou kapacitu, je hráz nádrže vybavena bezpečnostním přelivem pro převedení nadměrného množství vody. Hráze se navrhují zpravidla zemní, zátopy bez stále hladiny jsou využívány jako travní porosty.

Terasa
Terasy jsou velmi výrazným zásahem do krajiny, které zcela mění uspořádání reliéfu. Terasy mění strmé svahy na soustavu několika ploch s malým sklonem, mezi kterými jsou buď zemní nebo opevněné stupně s výškou i několika metrů. Jednotlivé plošiny mohou být dle sklonu původního svahu úzké pro svažitější území nebo široké pro méně svažité svahy. Terasy je možné vytvářet pouze na hlubokých půdách, jejich budování je finančně velmi náročné a proto se vyplatí pouze pro pěstování ekonomicky výhodných plodin. Na terasy jsou umisťovány vinice a sady. Terasy jsou spíše protierozním opatřením, ale uplatní se i mezi vodohospodářskými a protipovodňovými zařízeními.

Tůň
Tůně jsou prohlubně v nivách malých řek a potoků. Mohou být hloubené, zpravidla bez jakýchkoliv objektů, volně přetékané vodou po zamokřeném terénu nebo nanejvýš vybavené jednoduchou odtokovou stružkou. Oproti malým vodním nádržím mají menší životnost z důvodu zazemňování, to je však bohatě vyváženo výrazně menšími prováděcími náklady. Tůně se podílejí na zadržování vody v území, po většinu roku jsou napájeny spodní vodou, představují cenný přírodní prvek. Doporučené jsou mírné sklony břehů, členitý průběh břehů a proměnlivá hloubka tůní.

Úprava vodního toku - ukázky realizací v katalogu: 116, 200,
V pozemkových úpravách je možné realizovat projekt revitalizace říčních systémů. Cílem revitalizace je navrácení přírodního charakteru vodního toku, obnova jeho přirozených funkcí, doplnění břehové a doprovodné zeleně, tvorba bočních tůní a mokřadů, zatravnění celé údolní nivy, odstranění příčných překážek a doplnění a výstavba rybích přechodů. Výsledkem je zvýšení celkové retenční schopnosti krajiny, zpomalení průtočných rychlostí, podpora přirozených změn koryta v rámci údolní nivy. Jedním ze základních principů revitalizací je úprava stávajícího napřímeného, opevněného a zahloubeného koryta. Navrhuje se nová (nebo staronová podle původního průběhu) členitá trasa koryta, opevnění a zatrubnění se odstraňuje, koryto se navrhuje mělčí s miskovitým profilem, s menším sklonem břehů. Navazující údolní niva je určena k rozlivu při lokálních povodních.

Zasakovací pás
Zasakovací pás se navrhuje ve svahu jako travní, křovinný nebo lesní pás ve směru vrstevnic. Má umožnit zpomalení povrchového odtoku, usazení odnášených sedimentů, vsak vody a tím převedení povrchového odtoku na podpovrchový. Funkce je závislá na půdních vlastnostech, množství přitékající vody, šířce zasakovacího pásu (minimálně okolo 15-20 m), stavu vegetace a sklonu svahu. Ke zvýšení účinnosti se navrhuje ve spojitosti se souběžnou mezí, příkopem nebo průlehem.
Zasakovací pásy je možné navrhovat také jako souběžné travní pásy podél vodotečí tak, aby pozemky orné půdy nekončily prakticky na břehové hraně. Jejich šířka by měla být minimálně 2-5 m, lépe okolo 15-20 m. Je možné říci, že čím větší šířka, tím větší účinnost, zastavení povrchového odtoku, zachycení sedimentů, hnojiv, postřiků a dalších chemických látek aplikovaných na orné půdě. Tím je chráněn vodní tok a navazující vodní plochy před zanášením, před eutrofizací a nebo dokonce před kontaminací.

Zatravněná údolnice
Údolnice k sobě přitahuje všechny dráhy povrchového odtoku z pozemku a přirozeně se zde tvoří dráha soustředěného odtoku. Je-li jeho rychlost nebo intenzita vyšší, dochází k tvorbě stružek, rýh nebo dokonce strží. Proto jsou údolnice navrhovány k zatravnění, neboť dobře zapojený travní porost dobře odolává i zvýšeným soustředěným odtokům. Zatravnění se navrhuje tak, aby pokrylo celou šířku údolnice, kde se bude vyskytovat dráha soustředěného odtoku. Na okrajích zatravnění je možné doplnit výsadbu křovin nebo dřevin, které zatravněnou údolnici ochrání před přioráváním při obdělávaní sousedících pozemků orné půdy. V případě větších sklonů je možné do středu zatravnění navrhnout příkop s opevněním.
Nahoru

8 Kategorie krajinářské/ekostabilizující

Do této kategorie patří zejména skladebné části Územního systému ekologické stability (ÚSES), významné krajinné prvky (VKP) a další přírodně blízké prvky, výsadba zeleně, doplnění zeleně do krajiny. V této kategorii se navrhují následující typy společných zařízení:

ÚSES
je soubor vzájemně propojených přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu i v širším pojetí okolní přeměněné a využívané kulturní krajiny. ÚSES je tvořen sítí biocenter, biokoridorů a interakčních prvků. Obecně je ÚSES rozdělen na tři úrovně, místní neboli lokální, regionální a nadregionální. V pozemkových úpravách se řeší úroveň místní. Některé součásti ÚSES existují v přírodě a mohou mít plnou nebo jen částečnou funkčnost, jiné jsou zatím obsaženy pouze v generelech a plánech ÚSES a v krajině neexistují. Právě těmito prvky se zabývají pozemkové úpravy a právě tyto zatím neexistující skladebné prvky vytvářejí formou realizace společných zařízení.

Jednotlivé prvky ÚSES musí splňovat některé prostorové nebo geometrické parametry, aby byla zajištěna jejich funkčnost. Při nesplnění těchto parametrů ztrácejí schopnost plnit svoji funkci. Například minimální výměra lokálního biocentra (3 ha pro lesní, luční nebo kombinovaná společenstva, 1 ha pro stepní nebo mokřadní společenstva, 0,5 ha pro skalní), minimální šířka lokálního biokoridoru (15 m pro lesní společenstva, 20 m pro luční nebo mokřadní společenstva, 10 m pro stepní lada), maximální délka lokálního biokoridoru (pro všechny typy platí hodnota 2 km), maximální délka přerušení lokálního biokoridoru (rozdílné hodnoty dle druhu pozemku na přerušení, hodnoty od 15 do 100 m).

Významné krajinné prvky (VKP)
Další součástí této kategorie jsou významné krajinné prvky (VKP). Jsou to ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky významné segmenty krajiny, které utváří její typický vzhled nebo přispívají k udržení její stability. VKP ze zákona jsou: lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Mezi VKP může být zařazena i jiná část krajiny, pokud je registrována u orgánu ochrany přírody a krajiny.
Nahoru

Typy společných zařízení v kategorii krajinářské/ekostabilizující

ÚSES-biocentrum - ukázky realizací v katalogu: 146, 156, 157
Biocentrum je území, které díky svým prostorovým a přírodním vlastnostem poskytuje podmínky pro trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému, pro trvalou existenci cílových druhů a společenstev. Příkladem je les uprostřed polí, louka s převahou přirozeně rostoucích druhů, rybník. Důležitou podmínkou pro uvedené funkce biocentra je minimální rozloha, která dosahuje 3 ha pro lesní, luční nebo kombinovaná společenstva, 1 ha pro stepní nebo mokřadní společenstva a 0,5 ha pro skalní společenstva.

ÚSES-biokoridor - ukázky realizací v katalogu: 112, 167, 189
Biokoridor je území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť. Většinou je to souvislá plocha odlišné vegetace ve tvaru linie nebo pásu, která protíná okolní intenzivně využívanou krajinu, spojuje sousední biocentra a tím vytváří podmínky pro kontakt organismů mezi biocentry. V polní krajině je biokoridorem větrolam, lesní, křovinatý nebo travní pás, ozeleněná mez, vodní tok lemovaný břehovými porosty. Minimální šířka lokálního biokoridoru je 15 m pro lesní společenstva, 20 m pro luční nebo mokřadní společenstva, 10 m pro stepní lada. Maximální délka lokálního biokoridoru je 2 km pro většinu typů. Maximální délka přerušení lokálního biokoridoru je rozdílná podle druhu pozemku na přerušení a je v rozmezí od 15 do 100 m.

ÚSES-interakční prvek
Interakční prvek je skladebná součást ÚSES, která nesplňuje minimální nebo naopak maximální prostorové parametry, nebo není napojen na souvislou síť biocenter a biokoridorů. Jeho plocha je menší než minimální výměra pro biocentra, jeho délka je větší než maximální délka biokoridoru, jeho šířka je menší než minimální šířka pro biokoridory, je přerušen na délku větší, než je přípustná pro biokoridory. Přesto se díky své relativní ekologické stabilitě podílí na pozitivní roli ÚSES, zprostředkovává jeho vliv do širšího okolí. Pro některé druhy s menší prostorovou náročností může poskytovat podmínky pro trvalou existenci. Příkladem interakčního prvku je zeleň na protierozních a vodohospodářských opatřeních, doprovodná zeleň polních cest a vodních toků, drobné prameniště, alej, sad.

Zelený pás - ukázky realizací v katalogu: 155
Doprovodná zeleň podél dálnic, rychlostních komunikací nebo železničních koridorů nazývaná zelené pásy nespadá mezi skladebné části ÚSES, je však navrhována a realizována v pozemkových úpravách. Jejich funkce jsou zejména vizuální zakrytí a hlukové odclonění těchto liniových tras vůči zastavěným plochám.

Zeleň ostatní
V rámci této kategorie nalezneme v podstatě všechny případy doplnění zeleně do krajiny, pokud nebyly navrženy jako součást společných zařízení v ostatních kategoriích. Jejich účel bývá primárně estetický nebo krajinářský, ostatní funkce těchto prvků nejsou tak podstatné, ačkoliv jsou samozřejmě také přítomny. Příkladem jsou solitérní stromy vysazené na trojmezí pozemků, dvojice, trojice nebo čtveřice stromů vysazených na rozcestí, nebo okolo kapličky, okolo Božích muk nebo na jiném vhodném místě. Dalším příkladem mohou být případy postupně obnovovaných částí historických komponovaných krajin. Hlavními návrhy jsou aleje, průhledy, zdůrazňování nebo propojování přírodních nebo architektonických dominant.
Nahoru

9 Doprovodná zařízení

Biokoridor - ukázky realizací v katalogu: 108, 168, 192
Viz. ÚSES-biokoridor

Brod
Úrovňové křížení polní cesty a malého vodního toku. Polní cesta je zpevněna, často dlažbou z lomového kamene v betonu, v místě křížení a v navazujících úsecích cca 10 m před a za.

Dopravní značení - ukázky realizací v katalogu: 99, 100, 118
V místě napojení polní cesty na veřejnou pozemní komunikaci (silnice, místní komunikace) a v případě potřeby i na trase polní cesty se mohou umisťovat dopravní značky (omezení vjezdu, omezená rychlost a další).

Doprovodná zeleň - ukázky realizací v katalogu: 116, 120, 193
Zeleň jako doplněk společných zařízení. Navrhuje se všude tam, kde nejsou překážky v podobě odvodňovacích podzemních prvků (drenáže – meliorace) nebo v podobě ochranných pásem podzemních a nadzemních vedení inženýrských sítí. Minimálně jako zatravněný pás, dále jednotlivé dřeviny, skupiny stromů, liniová výsadba křovin a dřevin. Je vhodným doplňkem polních cest, protierozních zařízení (meze, příkopy, průlehy, suché nádrže, zasakovací pásy, zatravněné údolnice) i vodohospodářských/protipovodňových zařízení (meze, malé vodní nádrže, mokřady, ochranné hráze, příkopy, průlehy, suché nádrže, tůně, úpravy vodních toků, zasakovací pásy, zatravněné údolnice).

Drenáž - ukázky realizací v katalogu: 124, 181, 207
Odvodňovací zařízení upravující vodní režim pod povrchem.

Interakční prvek - ukázky realizací v katalogu: 100, 119
Viz. ÚSES-interakční prvek

Liniová zeleň - ukázky realizací v katalogu: 97
Doplněk společných zařízení liniového charakteru (polní cesty, záchytná a svodná protierozní opatření, vodní toky).

Most - ukázky realizací v katalogu: 103
Mimoúrovňové křížení polní cesty a vodního toku, délka přes 2 m.

Mostek - ukázky realizací v katalogu: 108, 165
Mimoúrovňové křížení polní cesty a vodního toku, délka do 2 m.

Propustek - ukázky realizací v katalogu: 174, 177, 207
Propustky jsou stavební objekty v tělese nebo pod tělesem polní cesty s libovolným tvarem průřezu a kolmou světlostí otvoru do 2,00 m, sloužící k převedení průtoku povrchových vod.

Přejezdný žlab - Svodný žlábek - ukázky realizací v katalogu: 168, 191
Příčné povrchové odvodnění polní cesty. Odvádí vodu stékající po koruně polní cesty do podélného odvodnění nebo na terén. Navrhuje se u cest s větším podélným sklonem.

Příkop - ukázky realizací v katalogu: 101, 108, 111
Podélná rýha na povrchu terénu, podélné odvodnění polních cest, protierozní a vodohospodářské/protipovodňové zařízení, doplněk mezí, zasakovacích pásů, zatravněných údolnic. Profil trojúhelníkový nebo lichoběžníkový, hloubka přes 0,30 m. Navrhován s minimálním podélným sklonem, v případě větších sklonů možné opevnění dna a boků.

Rigol - ukázky realizací v katalogu: 94, 111, 208
Mělký příkop trojúhelníkového profilu, hloubka do 0,30 m, doplněn drenáží, podélné odvodnění polní cesty.

Rybí přechod
Umělá stavba na vodním toku, která umožňuje rybám migraci. S pomocí rybích přechodů ryby překonávají vodní díla jako jezy, malé vodní elektrárny, plavební komory, hráze apod. Podle druhového složení ryb ve vodním toku se liší konkrétní typ rybího přechodu. Může být komůrkový, štěrbinový, túňový, obtokový kanál, balvanitý skluz nebo rampa.

Sjezd - ukázky realizací v katalogu: 104, 170, 191
Napojení polní cesty na pozemní komunikaci nebo místo, kde je možné z polní cesty sjet na pozemek. Napojení polní cesty se navrhuje jako bezprašné v délce alespoň 20 m před napojením. Sjezd na pozemek je ve formě propustku, pokud se přejíždí příkop, nebo ve formě přejezdného kanálu s roštem při hloubce příkopu do 0,70 m. Délka propustku je minimálně 4 m, ale častěji 6 – 8 m, je možné sdružovat dva sousední sjezdy a využívat plochu také jako výhybnu. Sjezd bez propustku se navrhuje v případech, kdy není podélné odvodnění.

Svodidla - ukázky realizací v katalogu: 103
Záchytné bezpečnostní opatření polních cest. Navrhuje se v násypech vyšších než 4 m, na mostě, propustku nebo opěrné zdi vyšší než 2 m, na břehu toků a nádrží s hloubkou větší než 1 m, podél všech pevných překážek (strom, sloupy, budovy, zdi) ve vzdálenosti menší než 1,20 m od hrany koruny polní cesty. Mohou být ocelová, betonová nebo dřevoocelová.

Výhybna - ukázky realizací v katalogu: 169, 174, 193
Rozšířený úsek jednopruhové polní cesty určený k vyhýbání protijedoucích vozidel. Délka rozšíření je 20 m, šířka alespoň 2 m. Navrhují se v rozestupu asi 400 m tak, aby byla viditelnost z jedné výhybny na druhou. Jako výhybny je možné využít křižovatky polních cest, sjezdy na pozemky a jiná rozšířená místa.

Zábradlí - ukázky realizací v katalogu: 104, 110
Záchytné bezpečnostní opatření polních cest. Je určeno k ochraně chodců a cyklistů, výška 1,10 nebo 1,30 m. Navrhuje se v násypech vyšších než 4 m, na mostě, propustku nebo opěrné zdi vyšší než 2 m, na břehu toků a nádrží s hloubkou větší než 1 m, podél všech pevných překážek (strom, sloupy, budovy, zdi) ve vzdálenosti menší než 1,20 m od hrany koruny polní cesty.

Zatravněný pás - ukázky realizací v katalogu: 116, 172, 176
Doplněk polních cest, vodních toků, mezí, příkopů, průlehů, suchých nádrží i malých vodních nádrží. Může být doplněn další výsadbou křovin nebo dřevin, vytváří prostor pro zachytávání a usazování splavenin, chrání vodní toky a vodní plochy před smyvem půdy, živin a chemických látek z pozemků orné půdy, v údolních nivách umožňuje bezeškodný krátkodobý rozliv vodního toku při povodňových stavech.

Železniční přejezd
Úrovňové křížení polní cesty a dráhy. Často bez zabezpečovacího zařízení, pouze s příslušnou dopravní značkou.
Nahoru